Šťastné dětství

Bezpečné a šťastné dětství

Rodinné putování a výlety připraví šťastné dětství. Výlety, ano ty výlety s dětmi. Těšení a velké radosti.

Vyrůstal jsi v 50-tých, 60-tých, 70-tých nebo 80-tých letech? Jak jsi to vůbec přežil ?
Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag, na zadním sedadle bylo veselo a ne nebezpečno.
Dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky.
Neexistovaly žádné dětské pojistky na zásuvkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.

Na kole se jezdilo bez helmy.
Pili jsme vodu ze zahradních hadic a jiných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
Stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy... aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu. Po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou - že budeme do tmy zase doma. Neexistovaly mobilní telefony, nikdo nevěděl kde jsme a co děláme. Neuvěřitelné.
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti a někdy i také vyražené zuby, ale nikdy, nikdy nebyl kvůli tomu někdo obviněn - i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.

Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
Dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejné sklenice a nikdo z nás neonemocněl nebo nezemřel.

Plameňáci variace pohybu

Neměli jsme Playstations, Nintendo, videohry, 99 televizních kanálů, videa, dolby surround, počítače, mobilní telefony nebo internet ... měli jsme kamarády.
Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře a nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi.

Ano. Venku, v tom nebezpečném světě. A docela sami. Jak jen to bylo možné? Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní. Prostě si jenom zopakoval jeden rok. Každý dostal svoji šanci.
Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ... a učili jsme se s tím žít.
Zůstává nezodpovězena otázka, jak jsme tohle všechno mohli přežít ?
A především, jak jsme při tom mohli rozvíjet naši osobnost ?
 
Zdroj: sociální sítě sdíleno
Fotografie vyžadují zvětšení (klik do obrázku, F11)